Zákaznická podpora: info@vsenasex.cz

Zoofilie

Zoofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem (orientace), převážně nebo výlučně vůči zvířeti či zvířatům.

Bývá označována jako parafilie, není však obsažena v klasifikačních seznamech poruch (MKN, DSM) a o její existenci neexistuje odborná shoda. Z amerického manuálu DSM byla zoofilie jako samostatná diagnóza vypuštěna (a zahrnuta pod zbytkový kód „parafilie jinde nespecifikované“) s vydáním DSM-III-R v roce 1987.

V současnosti probíhá v odborných kruzích debata o tom, jestli má být zoofilie považována za deviaci či má být, minimálně v některých případech, klasifikována jako sexuální orientace. Argumenty pro přijetí zoofilie za sexuální orientaci jsou především vyřazení zoofilie jako samostatné diagnózy z DSM a výsledky mnoha nových vědeckých studií, které v některých argumentech dávají za pravdu zoofilům. Kritici však tvrdí, že vyřazení z DSM nevypovídá nic o přijatelnosti zoofilie a pohlavní styk se zvířaty je vždy abusivní či neetický. Tento názor však zastánci zoofilie vyvracejí a tvrdí, že blízký vztah člověka a zvířete nemusí být jen sexuální a zvířata jsou schopna s člověkem navázat blízký vztah, který se v ničem neliší od jakéhokoli jiného milostného a sexuálního vztahu. Tento názor podporuje ve svých studiích i Hani Miletski, která pro tento vztah používá termín zoosexualita a přiklání se k názoru, že by zoofilie mohla být považována za sexuální orientaci. Terminologie

Označení pochází z řeckých slov zoon (živočich) a filia (láska, přátelství, náklonnost). Termín zavedl Richard von Krafft-Ebing zejména ve spise Psychopathia sexualis (1886). Dřívějšími termíny byly například zooerastie, bestialita, bestiosexualita, sodomie (slovo mělo širší význam), bestiofilie. Pro oblibu orgasmických aktivit s malými živočichy (šneci, žáby, hmyz) John Money (1986) používal název formikofilie (lat. formica = mravenec). Zoofilie vs. sodomie

Někteří američtí výzkumníci a zoofilové používají termín zoofilie pro vyjádření vztahu ke zvířeti a sodomie pro samotný sexuální akt. (Termín sodomie však historicky označuje různé druhy odsuzovaného sexuálního chování, nikoliv specificky jen sexuální styk se zvířaty.)

Stephanie LaFarge, asistentka profesora psychiatrie na lékařské fakultě v New Yersy napsala, že zoofily lze dělit na dva tábory: sodomity, kteří zvířata znásilňují a jednají proti jejich vůli a zoofily, kteří mají se zvířaty emocionální a sexuální vztah.

Williams a Weinberg studovali komunity zoofilů na internetu a zjistili, že zoofilové používají termín zoofil pro označení jedince jenž zvířeti přináší potěšení, dbá na jeho emoce a spokojenost a věří že má zvířecí souhlas, zatímco termín sodomita (anglicky bestialist) je používán pro jedince zaměřené pouze na vlastní uspokojení.

Lidé, kteří sami sebe označují za zoofily často tvrdí, že jejich láska ke zvířatům je spíše romantická, nežli sexuální a říkají, že právě tento fakt je odlišuje od těch, kteří páchají čistě sexuálně motivované činy.

Zoofilové, kteří mají se zvířaty emocionální a sexuální vztah bývají někdy nazýváni jako zoosexuálové, což je termín označující sexuální orientaci vůči zvířatům. Tento termín, který byl dříve používán pouze zoofily, pomohla zpopularizovat Hani Miletski, když jej popsala ve své vědecké práci.

Kvůli faktu, že masmédia používají slovo zoofil většinou v přesunutém, neodborném významu a nerozlišují tedy mezi zoofily, sodomity či zoosadisty, je ovšem laickou veřejností termín zoofil vnímán spíše negativně, jako hanlivé označení pro člověka, který měl pohlavní styk se zvířetem. Zoosadismus

Ernest Bornemann vytvořil samostatný termín zoosadismus pro ty, kteří mají potěšení ze způsobování bolesti zvířatům, někdy se sexuálním podtextem. Se zoosadismem bývá často spojená i zoonekrofilie, častá je například sexuální aktivita s vycpanými zvířaty či zvířecí kožešinou. Tato aktivita však nebývá tabuizována ani většinou není trestná. Orientace na druh

Zoofilové většinou necítí blízký vztah ke všem zvířatům, namísto toho jsou přitahováni pouze určitými zvířecími druhy, často pouze jedním konkrétním. Proto se zoofilové mohou nazývat také podle druhu, který je přitahuje, například kynofilové (přitahují je psovité šelmy), gatofilové (přitahují je kočkovité šelmy), hipofilové (přitahují je koně), apod. Orientace na pohlaví

Orientace na pohlaví v případě zvířat se u zoofila nemusí shodovat s jeho orientací na pohlaví v případě lidí, případně jej nemusí lidé přitahovat vůbec, pak je takzvaně exkluzivně orientován na zvířata. Exkluzivní orientace

Někteří zoofilové necítí potřebu vztahu či pohlavního styku s lidským partnerem, namísto toho se dobrovolně rozhodnou lidského partnera nevyhledávat a žít pouze s partnerem zvířecím. Krafft-Ebing, stejný autor jenž zavedl termín zoofilie, používal pro tento typ zoofilů termín zooerastie, termín se však neujal. Pasivní zoofilie

Termínem pasivní zoofil je označován člověk, jež obvykle necítí potřebu mít se zvířetem vztah ani pohlavní styk, vzrušuje jej však sledování pornografického materiálu zobrazujícího pohlavní styk se zvířetem či sledování jiného člověka během pohlavního styku se zvířetem naživo. Většinou jej nevzrušuje samotný akt, nýbrž pocit, že sleduje něco „zakázaného“. Nesexuální zoofilie

Láska ke zvířatům nemusí být nutně sexuálního charakteru. V západní společnosti je náklonnost k domácím mazlíčkům většinou respektována a tolerována.

V psychologii a sociologii je slovo zoofilie někdy používáno bez sexuálního významu, avšak laickou veřejností je obvykle používáno k označení sexuální preference vůči zvířatům. Antropomorfismus

Zatímco ve skutečnosti jsou termíny ne-člověk a zvíře shodné, fikce je plná antropomorfních postav a ras, které jsou něco mezi člověkem a zvířetem, jako jsou například různí vetřelci ze Star Treku či Neytiri z Avataru. Cenzura a většina lidské společnosti přijímá tyto antropomorfní bytosti jako legitimní cíle pro romantickou lásku či intimní vztah.

V mnoha zemích je tento názor v rozporu s právní definicí zoofilie, neboť mají definici zvířete vymezenu negativně, například jako obratlovce, který není člověkem. Antropomorfní postavy mohou být v těchto právních systémech klasifikovány jako zvíře, tudíž se na ně vztahují zákony týkající se zoofilie či zoofilní pornografie. Podstata, výskyt, lékařský přístup

Není dostatek poznatků k určení, zda existuje zoofilie jako vrozený sklon (parafilie, orientace) a zda v případě preferenci různých druhů zvířat může jít o různé projevy téhož sklonu. Také proto zoofilie není samostatně uvedena ani v americkém Diagnostickém a statistickém manuálu DSM (byla samostatně uvedena ještě ve verzi DSM-III vydané roku 1980, ale do verze DSM-III-R vydané roku 1987 již zahrnuta nebyla) ani v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Někteří odborníci (např. Petr Weiss) předpokládají, že zoofilní chování je výrazně rozšířenější než případná zoofilní orientace. V naší kultuře je citový vztah ke zvířatům (pes, kočka, hlodavci, chovná zvířata) hluboce integrován, takže ty projevy zoofilie, které nezahrnují genitální aktivity, nejsou považovány za příznak deviace nebo nějaké zvláštní identity.

Vypuštění z DSM bylo v roce 1987 a později zdůvodněno tím, že sexuální kontakt se zvířaty téměř nikdy není klinicky významným problémem sám o sobě, výhradní tužba zaměřená na zvířata více než na člověka je považována za vzácnou parafilii, a osoba, která jí trpí, často má současně s touto i jiné parafilie, krom toho zoofilové obvykle nevyhledávají kvůli svému stavu pomoc a nedostávají se do péče psychiatrů kvůli samotné zoofilii. Vypuštění z DSM bylo spojeno s výraznou změnou diagnostických kritérií zbývajících parafilií a přejmenováním některých z nich, vypuštěním egodystonní homosexuality a přidáním frotérismu.

Kinseyovy zprávy (1948, 1953) uvádějí alespoň jednorázovou sexuální zkušenost se zvířetem u 8 % mužů a 5 % (3,6 %?) žen. Crepault a Couture (1980) zjistili zoofilní sexuální fantazie u 5 % ze vzorku zkoumaných mužů. Mezi obyvateli venkova (farem) se podle Kinseyho (1953) sexuální aktivity se zvířaty vyskytovaly až u 40–50 % z nich.

Kniha Moje tajemná zahrada, která byla v roce 1973 napsána spisovatelkou jménem Nancy Friday, a která se týkala ženské sexuality, zahrnovala okolo 190 fantazií od různých žen, z nichž 23 zahrnovalo i zoofilní aktivity. Sexuální fantazie, týkající se zoofilních aktů, mohou nastat i u lidí, kteří je nechtějí zažít v reálném životě. Nancy Friday popisuje, že zoofilie jako fantazie může těmto lidem poskytovat únik z kulturních předpokladů, omezení a názorů, týkajících se sexu.

Zájem a sexuální vzrušení při pozorování páření zvířat je v knize R.E.L. Masters: Forbidden Sexual behavior and Morality. citováno jako indikátor skryté zoofilie. V této knize je rovněž k nalezení zmínka, že dámy z nevěstinců pořádaly představení, zobrazující páření zvířat, jelikož zjistily, že to u mnoha jejich klientů vyvolává vzrušení a u některých dokonce může vyůstit i v to, že se sami zoofilního aktu zúčastní.

Alvarez a Freinhar (1991) zjistili výrazně vyšší podíl zoofilních fantazií a aktivit u psychiatrických pacientů než u srovnávacího vzorku.

Se zoofilií není totožný, ale může s ní souviset fetišismus, kdy předmětem erotického zájmu nebo reakce mohou být i například srst, drápy nebo parohy zvířete, někdy jen uzda, houně, sedlo, bičík atd. Právní souvislosti

Samotná láska ke zvířatům nebývá až na výjimky trestná, pohlavní styk člověka se zvířetem je však ve většině zemí klasifikován jako zneužívání zvířat nebo zločin proti přírodě, a to i v případech, kdy není zvířeti nijak ublíženo.

Dle českého trestního práva není pohlavní styk člověka se zvířetem trestný, bývá však někdy stíhán jako týrání zvířat podle zákona o ochraně zvířat, případně bývají pachatelé těchto činů obviněni z porušení jiných zákonů. V jednom z takových případů byl například pachatel odsouzen za narušování domovní svobody a poškozování cizí věci.

České trestní právo za určitých dalších podmínek označuje jako trestné výrobu a šíření pornografických materiálů, které zobrazují pohlavní styk se zvířetem. Při doslovném výkladu by trestné bylo i zobrazení pohlavního styku mezi zvířaty.

 

*Zdroj Wikipedie